I was thinking of integrated calendar (personal & working), notepad for writing instant thoughts when laptop is not available, and also a light-catching device (for ad-hoc photographs and clips).

I made a try with an iPhone–having one borrowed for a while. It was cool experience. But I did not get comfortable with the virtual keyboard though, especially for larger texts… And also I was surprised by its rather weak battery powers.

Then, I figured out I may be benefitting from having a company blackberry device! I ordered a blackberry 9000 bold and am using it for two weeks now. It brings all the calendar features, notepad writing and photo-device inside. The writing is a bit complicated as well –esp. in Czech, but I need to get used to it.

Now, look at the images below and make a guess what device these were taken with! It’s the blackberry. The camera is definitely not an SLR one, with light enough it makes for acceptable portaits. But these blurry shapes surprised me greatly.

Intensionally I am not telling any details on it. Hope you may like it as well.

http://www.gardenpanorama.cz/

krasny obrazky, informativni texty, propojeni s historii a osobnostmi, ktere jsou nejak se zahradou spjate. jde tam vyhledavat a jsou indikovany na googlemaps, takze se clovek orientuje, kde to je.

bych bral jako velkou inspiraci pri cestovani po evrope…

a taky myslim pekny dukaz toho, ze pocitace aspon k necemu jsou, ne?

V závěru ovšem sklouzli k pro mě mnohem zajímavější poznámce. Otázka moderátora zněla (zhruba):”Zda a proč se soudobá hudba obrací formou a například i místem produkce k ošklivosti?”. Vystupuje se v čističkách, továrnách, zrezivělých, zaprášených, zašmírovaných a zašedlých místech, hrají se zde komplikované skladby na hranici disonance. Hudební kritička vlastně potvrdila tuhle myšlenku nedávnou diskusí s nějakým Čechoameričanem — hudebním skladatelem, který nejradši koncerty v Ostravě s tím, že “tam přijedeš a tam nic není. Je to tam pustý a prázdný. Třeba v Praze už to všechno je, budovy, lidi jsou už nabitý!”

Shodou okolností čtu “Snuff” od Chucka Palahniuka (Klub rváčů, Zalknutí,…). A to je dost konkrétní ukázka, že nějaký hodnotný, byť komplikovaný, sdělení může najít velmi extrémní podobu. Asi víc rozdrcený a pozasunovaný v celým textu. Jasné, replikovatelné formy s nádechem patosu jsou pryč.

Ne až takovou shodou okolností čtu Zamrzlou evoluci od Jaroslava Flégra. Dělám to proto, abych se po letech modelování genetického algoritmu pro matematické optimalizace dozvěděl, jak to vlastně ještě lícuje s tou “evoluční realitou”. A v této knize se dozvídám, že je čím dál tím více jasné, že evoluční hra až tak úplně nesleduje fenotypy, nás, produkty života na Zemi, nýbrž že soupeření a funkce přežití se aplikuje nejspíš na úrovni genů, součástí našich kódů. Sobecké geny, které se snaží v rámci svého boje přežít, vůbec netuší, co se odehrává ve fenotypovém “makrosvětě”. A v obou úrovních asi existuje něco, co bychom vnímali jako krásné, hodnotné a zajímavé.

Krása našeho světa je ta ucelená, polokýčovitá, explicitní. Stromy, nebe, moře, da Vinci, Shakespeare, Mozart. A pak taky ta postmoderní, pokroucená, roztrhaná na pidlofrčičky. Geny, algebraické reprezentace, urychlovače, David Černý, Jáchym Topol, Michael Nyman, Yann Tiersen.

A asi to chce krásu vidět a hledat, protože ani jednu tuhle krásu nám nikdo do čumáků cpát nebude.