Protože ještě nemám odhad, jak dlouho to z Dukelské na nádraží trvá, radši jsme šli o něco dřív. Ještě bylo tma a slušně chumelilo.

Vlakem jsem sám nejel asi tisíc let. V Domažlicích na nádraží šlo všechno hladce. Věděli, kde jsou Klatovy, nevadil jim pes (Dorka dostala celodenní přepravní jízdenku) a ze dvou vlaků na koleji nadepsané “Klatovy, 7:48″ mi snadno ten správný poradil zaměstnanec ČD: “Ten vlevo, s vočima dopředu!”. Bohdanka zvolila druhý vagón. Seděli jsme v něm pak celou cestu sami.

Bohdanka sama vyfotila, jak to ve vlaku vypadá.

Kolem osmé se rozednívalo do standardního zataženého dne, takže ze tmy se udělala taková polotma. A trochu chumelilo. Výhled z okna byl super, takže jsme viděli Spáňov, Kdyni a Hlubokou.

V Klatovech byla chumelenice, teplota něco kolem nuly a dost silný vítr. Bohdanka parádně chodila sama. Došli jsme z nádraží na náměstí, prošli obchody, koukli na rukavice, čepice a mikiny.

Zjistili jsme, že Cibulkův kalendář pro pamětníky nelze sehnat ani na stáncích, ani na poště, nikde. Nezbude, než to nakoupit v e-shopu ČT…

Pak jsme šli – konečně – na kafe & oběd. Dali jsme si postupně horkou čokoládu, kuřecí polévku a svíčkovou / špagety. Velmi rychle jsem zjistil, že jsem si měl objednat dětskou porci, stejně jako Bohdanka :)

A pak hurá zpátky do Domažlic. Tentokrát jsme jeli prvním vozem, bylo tam s námi víc lidí a z nás dvou se chtělo spát jenom mě. V Domažlicích nebylo po ráno napadaném sněhu ani památky…

Ale byli jsme s Bohdanou v Caparticích den před silvestrem. A počasí bylo pohádkový. Sníh, po moc dlouhý době luxusní nadílka skvělého prašanu, a i sluníčko. Takže jsem mezi vozením sáněk, vysvětlováním, proč je sníh studenej a kde je vítr a co dělají lidi na lyžích, a házením míčku uřvanýmu psovi našel miničas na blejsknutí té nádhery.

A kromě panorámat mám jeden hezkej snímek “divoký fauny”.

Budu moc rád, když mi napíšete, jestli se Vám takhle Capartice líbí. Ale nechci slyšet žádný “nemáš nějakej bordel ve foťáku?” ! Mám, vím o tom a nějak to nechci řešit :)

Jo, celý jsme to samozřejmě absolvovali s Bohdankou.

Photos at bohdana.vnoci.cz as always.

The first thing that conviced me was that one is able to catch dimensions other than visuality in more sensible manner. I mean sounds, voices, speech, and also movements in time. With more or less average talent for photography, that I feel I am possessing, I do not think I am able to make this all through photography. And the movies might be the way to keep the current moments for later time.

It took me a while to get used to it. With camera photographying, you “just” find a view, composition, adjust the depth of field and time of the snap and shoot. I know even this is not easy when you aim to get valuable frame.

With the parents’ LUMIX, I made the first tries. And here are three initial lessons learned for me.

• First observation: do not take portrait-wise — the movie is really hard to edit with the other landscape snaps :)
• Second observation: do not take short snaps. When merged into a longer movie it does not provide comfortable view.
• Third observation: the ordinary situations may, at least for the involved, look interesting after a few months or years.

Now, I really consider buying a similar compact LUMIX that is able to take videos at approx. 700×500@30frames/s. And moreover in 16:9 format! Looking forward for that.