roman kalous

Vyrazili jsme s Bohdankou do Klatov. Jasně, není to jako jet do Sihanoukville, to ne. Ale i k tomu se určitě dopracujeme.

Protože ještě nemám odhad, jak dlouho to z Dukelské na nádraží trvá, radši jsme šli o něco dřív. Ještě bylo tma a slušně chumelilo.

Vlakem jsem sám nejel asi tisíc let. V Domažlicích na nádraží šlo všechno hladce. Věděli, kde jsou Klatovy, nevadil jim pes (Dorka dostala celodenní přepravní jízdenku) a ze dvou vlaků na koleji nadepsané “Klatovy, 7:48″ mi snadno ten správný poradil zaměstnanec ČD: “Ten vlevo, s vočima dopředu!”. Bohdanka zvolila druhý vagón. Seděli jsme v něm pak celou cestu sami.

Bohdanka sama vyfotila, jak to ve vlaku vypadá.

Kolem osmé se rozednívalo do standardního zataženého dne, takže ze tmy se udělala taková polotma. A trochu chumelilo. Výhled z okna byl super, takže jsme viděli Spáňov, Kdyni a Hlubokou.

V Klatovech byla chumelenice, teplota něco kolem nuly a dost silný vítr. Bohdanka parádně chodila sama. Došli jsme z nádraží na náměstí, prošli obchody, koukli na rukavice, čepice a mikiny.

Zjistili jsme, že Cibulkův kalendář pro pamětníky nelze sehnat ani na stáncích, ani na poště, nikde. Nezbude, než to nakoupit v e-shopu ČT…

Pak jsme šli – konečně – na kafe & oběd. Dali jsme si postupně horkou čokoládu, kuřecí polévku a svíčkovou / špagety. Velmi rychle jsem zjistil, že jsem si měl objednat dětskou porci, stejně jako Bohdanka :)

A pak hurá zpátky do Domažlic. Tentokrát jsme jeli prvním vozem, bylo tam s námi víc lidí a z nás dvou se chtělo spát jenom mě. V Domažlicích nebylo po ráno napadaném sněhu ani památky…