roman kalous

Even though I was not in fond of videotaping our child Bohdana, I must admit now that there is something about it.

The first thing that conviced me was that one is able to catch dimensions other than visuality in more sensible manner. I mean sounds, voices, speech, and also movements in time. With more or less average talent for photography, that I feel I am possessing, I do not think I am able to make this all through photography. And the movies might be the way to keep the current moments for later time.

It took me a while to get used to it. With camera photographying, you “just” find a view, composition, adjust the depth of field and time of the snap and shoot. I know even this is not easy when you aim to get valuable frame.

With the parents’ LUMIX, I made the first tries. And here are three initial lessons learned for me.

• First observation: do not take portrait-wise — the movie is really hard to edit with the other landscape snaps :)
• Second observation: do not take short snaps. When merged into a longer movie it does not provide comfortable view.
• Third observation: the ordinary situations may, at least for the involved, look interesting after a few months or years.

Now, I really consider buying a similar compact LUMIX that is able to take videos at approx. 700×500@30frames/s. And moreover in 16:9 format! Looking forward for that.

Dneska ráno jsem poslouchal ČRo3 Vltavu. A tam se bavili v pořadu Mozaika moderátor a hudební kritička. O hudebních akcích teď v nejbližších dnech, kdo přijede a co bude hrát a kde. A taky o tom, že VŠUP má teď novou znělku pro promoční procedury, která velmi hezky kombinuje moderní zvuk a moderní i tradiční kompozici. Spíš inspirující, než zajímavý.

V závěru ovšem sklouzli k pro mě mnohem zajímavější poznámce. Otázka moderátora zněla (zhruba):”Zda a proč se soudobá hudba obrací formou a například i místem produkce k ošklivosti?”. Vystupuje se v čističkách, továrnách, zrezivělých, zaprášených, zašmírovaných a zašedlých místech, hrají se zde komplikované skladby na hranici disonance. Hudební kritička vlastně potvrdila tuhle myšlenku nedávnou diskusí s nějakým Čechoameričanem — hudebním skladatelem, který nejradši koncerty v Ostravě s tím, že “tam přijedeš a tam nic není. Je to tam pustý a prázdný. Třeba v Praze už to všechno je, budovy, lidi jsou už nabitý!”

Shodou okolností čtu “Snuff” od Chucka Palahniuka (Klub rváčů, Zalknutí,…). A to je dost konkrétní ukázka, že nějaký hodnotný, byť komplikovaný, sdělení může najít velmi extrémní podobu. Asi víc rozdrcený a pozasunovaný v celým textu. Jasné, replikovatelné formy s nádechem patosu jsou pryč.

Ne až takovou shodou okolností čtu Zamrzlou evoluci od Jaroslava Flégra. Dělám to proto, abych se po letech modelování genetického algoritmu pro matematické optimalizace dozvěděl, jak to vlastně ještě lícuje s tou “evoluční realitou”. A v této knize se dozvídám, že je čím dál tím více jasné, že evoluční hra až tak úplně nesleduje fenotypy, nás, produkty života na Zemi, nýbrž že soupeření a funkce přežití se aplikuje nejspíš na úrovni genů, součástí našich kódů. Sobecké geny, které se snaží v rámci svého boje přežít, vůbec netuší, co se odehrává ve fenotypovém “makrosvětě”. A v obou úrovních asi existuje něco, co bychom vnímali jako krásné, hodnotné a zajímavé.

Krása našeho světa je ta ucelená, polokýčovitá, explicitní. Stromy, nebe, moře, da Vinci, Shakespeare, Mozart. A pak taky ta postmoderní, pokroucená, roztrhaná na pidlofrčičky. Geny, algebraické reprezentace, urychlovače, David Černý, Jáchym Topol, Michael Nyman, Yann Tiersen.

A asi to chce krásu vidět a hledat, protože ani jednu tuhle krásu nám nikdo do čumáků cpát nebude.